Člověk pozná už na letišti, co jsou Židé za národ. V tlačenici
na odbavení se tísní přes dvě stě lidí a nejméně tři čtvrtiny
z nich jsou Izraelci. Kromě toho, že jsou poměrně temperamentní,
tisknou se na našince víc, než je příjemné. Cesta do Svaté země, kam
poslední letadlo z Ruzyně toho dne směřuje, ale může trvat
i míň než 4,5 hodiny. A nemá to nic do činění
s časovým posunem: naopak, v Izraeli je o hodinu víc než
v Česku.
Blinkej Čtvrtek 29. 12. 2011
Nebylo možné to napsat v předchozích dnech, ale teď už to snad
možné je. Po smrti Václava Havla jsme zažili neskutečných pět dní
podivného patetického chaosu a směsi honby za jeho co nejhlubším
vyjádřením a náhle objevené úcty.
Bylo mi devět, když v roce 1982 zemřel Leonid Iljič
Brežněv. V celé zemi se truchlilo a soudružky učitelky nahnaly
žáčky do družiny, kde se škola dívala na velkolepý smuteční průvod a
pohřeb soudruha strejdy, jehož skutky a myšlenky nám vůbec nic neříkaly.
Po zhruba čtyřech hodinách sledování pitoreskní podívané, při níž mě
jako jediné fascinovalo slovo katafalk, jsem byl učitelkou okřiknut za to,
že jsem se v rozhovoru se spolužákem něčemu zasmál.
Mé dceři je dnes zhruba stejně a se stejným odstupem možná hledí
ona na naše davové šílenství, kdy najednou utíkáme vzdát hold někomu,
jehož myšlenky jsou nám vzdálené, a odevšad se na nás hrnou apely na
nostalgii. Výzva předsedy vlády k národu, aby byl dostatečně
smutný, jí možná zní podobně jako mně tehdejší napomenutí.
Přerušení provozu v předvánočním Lidlu kvůli minutě ticha je
k smíchu, stejně jako všechny ty nářky politiků a veřejných
činitelů, kteří v sobě najednou objevili pravdu a lásku.
Téměř týdenní narychlo změněný program všech televizí a
rozhlasových stanic (v pátek kolem poledne vysílaly tři hlavní
stanice Českého rozhlasu jen pohřeb) a hrobová intonace moderátorů si
taky říká o zápis do knihy rekordů a kuriozit a o nějakou
analýzu – je s podivem, co všechno byly především
veřejnoprávní programy schopné vyškrábnout v domnění, že tím
pietě prokážou laskavost.
Blinkej Neděle 25. 12. 2011
Předseda vlády, ministr financí, ombudsman, členové Národní ekonomické rady vlády a opětovně finanční úřad. Ti všichni dnes dostali do datové schránky (s výjimkou NERVu, pro což si vlasy z hlavy nervu) můj dopis.
Blinkej Pátek 16. 12. 2011
Řeknu vám, milé děti, ještě jednu pohádku o systému, ve kterém žijeme a ze kterého podle aktuálních statistik stále větší počet firem utíká do daňových rájů. Jedním z našich klientů, sporadických sice, ale bezproblémově platících, je Úřad vlády České republiky. Objednává si u nás korektury stenografických záznamů odpovědí premiéra na interpelace v Poslanecké sněmovně (to je taková partička hamižných blbečků, co obsadili historické prostory našeho krásného hlavního města a na rozdíl od mnohých zlatokopů nemusejí pro zlatou žílu daleko). Už dlouho vrtím hlavou nad tím, kolik lidí má korektury třeba pěti normostran na starost – kontakty na ně zaměstnávají disky Googlu (jelikož používám Gmail) ostošest. Jedna paní zakázky zadává, jiná je objednává, třetí je odbavuje (fyzicky posílá mailem), čtvrté je zpracované posílám, pátá přijímá faktury a šestá je proplácí. Sedmá nás kdysi objevila (ale ta už tam asi nepracuje, protože od té doby na ÚV změnili šatník) a s osmou (ta už tam stoprocentně není) jsem měl kdysi schůzku. Pořád je řeč, děti moje, o zakázkách většinou za několik stokorun. To se ví, že v takovém koloběhu jeden neví, co dělá druhý, a protože nikdo z nich vůbec netuší, kolik by to vlastně mělo stát, a tak vystavují objednávky na několik tisíc, aby tam byla rezerva, kdyby jeden nebyl blbec a poslal jim fakturu na několikanásobek, bez debat by ji proplatili. Jenže protože jeden blbec je, je chudý princ a princezny se k němu otáčejí zády. Ještě že mě aspoň titulují pane doktore a jsou slušní. To se koneckonců musí nechat.
Blinkej Pátek 16. 12. 2011
© 2012 Michal Chleboun. © imprimis. Všechna práva vyzrazena.
