Záznamy v chlívku 'Srážka s hegešem'
Začala mě prudit banka, u které mám hypotéku na kancelář.
Bankovním úředníkům UniCreditu se zachtělo kupříkladu výpisu
z katastru nemovitostí, ačkoli nemovitost se ta věc jmenuje proto, že
se očekává, že během roku s ní nikdo nic moc nehne. Vskutku, od
loňského výpisu se vůbec nic nezměnilo. Takže jsem jim výpis odmítl
dát, stálo by to další peníze a já jim už tak cpu do bezedného
chřtánu balíky peněz třeba jen za „správu“ úvěru,
i když to znamená jen to, že si každý měsíc sami z účtu
firmy strhnou peníze. Ale chtějí i daňové přiznání a účetní
závěrku s potvrzením finančního úřadu. No a na berňáku je jen
jediný člověk, který ho může vystavit – ano, nám dobře známý agilní úředníček. Vřele
jsem možnost dalšího shledání s ním odmítl…
Co se týče daňového přiznání a závěrky, volal jsem na
FÚ, jestli mi potvrzené daňové přiznání nemůže vystavit někdo jiný
než správce. Bohužel ne. Takže se omlouvám, ale nejsem schopen to
v nejbližší době dodat, protože musím pracovat a setkání
s agilním úředníkem berního úřadu mě mimořádně stresuje. Tři
dny bych sbíral odvahu a pak dva dny chlastal a pět dní za mě bohužel
nikdo pracovat nebude. Navrhuji toto: Pošlu daňové přiznání a závěrku
s přílohami a čestným prohlášením, že to odpovídá tomu, co jsme
odevzdali FÚ. Ostatně účetní závěrka za rok 2010 je řádně
vložená do sbírky listin, a jelikož se jedná o úřední složku,
nepředpokládám, že byste měli pochybnosti o nepravosti. Pro
příští roky se poučím, a bude-li stačit předložit Vám podací lístek
z pošty potvrzující odeslání daňového přiznání (příp. razítko
podatelny), budu to posílat s potvrzením. Jestliže nebude výše
uvedený postup vyhovovat a je nutnost předložit daňové přiznání
ověnčené razítky zbytečných nenasytných úředníků nezbytnou
podmínkou, budu Vám zřejmě muset předat klíče od
kanceláře.
Leden 24th, 2012
Parta BSA (Business Software Aliance) se rozhodla perzekvovat. Letos na jaře
poslali dopis s výhrůžkou, že se u nás ve firmě patrně krade
software. Nic jsem si z toho nedělal, za prvé to není pravda a za
druhé zastrašování je styl mafie, nikoli seriózního subjektu. Ale co
ostatně chtít od instituce, která nemá právní subjektivitu a slučuje
lotry jako Microsoft (který mi jako jednu z výhod nelegálního softwaru
slibuje podporu a já na jednu odpověď hotline čekám už osm let) a Adobe?
Druhý, úplně stejný dopis přišel teď na podzim. A teď mi ještě
ke všemu volali, kdybych si jejich arogantní hry náhodou nevšiml. Call girl
jsem odkázal do patřičných mezí a na otázku, jestli jsem na dopis nějak
reagoval, jsem odpověděl, že jedinou mojí reakcí byla nasranost. Kde ale
sakra vzali můj telefon? Není to náhodou případ pro Úřad na ochranu
osobních údajů?
Prosinec 15th, 2011
Čtvrtek navečer, železniční stanice Praha-Smíchov:
Stojím ve frontě na jízdenku a paní přede mnou kupuje lístky snad na půl
roku. Otevřená je jenom jedna pokladna, a tak mi nezbývá než čekat. Vlak
dobíhám s jazykem na vestě.
Pátek (o den později), tamtéž: Poučen
včerejší zkušeností dorážím na nádraží s dostatečnou rezervou.
Otevřeny jsou pokladny dvě, ale u té mojí jsou zase jako na potvoru
zákazníci lačnící poznávat krásy vlasti z kupé vlaků Českých
drah. Fronta utěšeně narůstá s přibývajícím časem stejně jako
u té druhé. Do odjezdu posledního vlaku, na který navazuje přípoj,
zbývají takřka vteřiny. Když nastoupím bez jízdenky, průvodčí mi to
vosolí a místo 29 zaplatím 69 korun.
Chci se jako agent vmísit mezi nákupy studentek přede mnou a žádám
o vydání kýženého papíru, na který mám nárok nejen jako
zákazník, ale hlavně jako daňový poplatník. Bez úspěchu. Pokladní
nespěchá a zjevně ze mě má ohromnou bžundu a spolu s ní
i nějaká osoba, která s ní v kukani klábosí. Kdyby byla co
k čemu, říkám si v posledním záchvěvu naděje, otevře
vedlejší okénko a bude tam obsluhovat, aby stejný osud jako mě nepotkal
i ostatní cestující. Jenže to ji ani nenapadne, zjevně na to nemá
směrnici. Můj soukromý tip ale je, že nejde o kolegyni, nýbrž
o kamarádku, která si s ní přišla pokecat.
Kašlu na odtajněné know-how a ptám se, proč nemůžou otevřít
další pokladnu, ale opáčí, že jí to říkat nemám. Žádám tedy, ať
mi zavolá šéfa. Ten tam ale není, kdo by taky byl v pátek ve tři
čtvrtě na pět v ČD v práci, když je vedoucí a na Nově za
chvíli začíná skvělý nekonečný seriál ulice, že? Říkám, že
potřebuju stihnout autobus, jinak že budu muset jít pěšky, protože
taxíka mi zjevně neproplatí. Dál ze mě má srandu a nejvíc se může
potrhat, když mě studentka nakupující přede mnou napomíná, že je moje
chyba, že jsem si nepořídil měsíční, jako by si ona taky kupovala
měsíční do té Ostravy, nebo kam to jede, a má radost, že se jí někdo
zastal. A že já odcházím s jízdenkou, zatímco vlak už stojí
na peronu, bez jakéhokoli náznaku omluvy nebo pochopení.
Ale já nakonec chápu je – všechny ty pokladní, uklízečky,
svačinářky, jejich šéfy a nadšéfy a jejich šéfy. Všechny lidi museli
patrně odvelet na trať do Ostravy, aby už konečně ukázali co proto tomu
zpupnému Jančurovi, co si dovolil vnést do jejich předluženého lehára
trochu konkurence.
Prosinec 9th, 2011
Je to přesně tak, jak jsem předpokládal. Odkaz na předchozí
spot jsem poslal do Onebitu (což jsem nemusel, ale ostatně proč ne, za
ty dárečky, co kdysi posílali, to rozhodně stojí). Místo toho, aby se
zeptali Co můžeme udělat pro to, abyste byl spokojený, mě
obviňují z neobjektivity (o niž fakt nemám ambici usilovat) a
říkají To ne my, ale vy. Prostě takový český styl podnikání,
který přeskočil už i na Moravu. A na konci takové to
blablabla a to nás řadí mezi nejrychleji rostoucí a tak dále a
tak dále. Gratulujeme!!!
Listopad 15th, 2011
Několik let využívám hosting u brněnské firmy Onebit. Ta mi byla
hned od začátku sympatická tím, že technická podpora fungovala dokonale,
ale navíc skoro nebyla potřeba – servery dosahovaly 100% dostupnosti.
Ceny byly slušné, zvlášť v porovnání s giganty typu Active24,
Czechia nebo Ignum, a vzhledem k výkonu prakticky bezkonkurenční.
Jenže protože jsem rozpínavý, aniž bych k tomu měl nějaký
zvláštní důvod, vlastnictví mnoha domén, které nemám kvůli
spekulacím, ale na provoz tu a tam spouštěných a postupně zkomírajících
projektů. Každá doména umístěná v rámci multihostingu mě stála
20 korun měsíčně, takže cena v průběhu let vybublala na docela
zajímavou částku. Však mi taky asi první tři roky Onebit posílal
dárečky – hrneček, USB disk a jiné drobnůstky, kterých všude
leží tři tuny haf (jako že jich je víc než jedno hafo). Pak dárečky
posílat přestali (zřejmě zjistili, že jsou to zbytečně promrhané
fufníky) a cena rostla dál.
Protože jsem Onebit považoval za firmu, která je na rozdíl od gigantů
schopná se přizpůsobit a pochopit, že účtovat za jeden trvalý záznam
v Apachi 20 korun měsíc co měsíc, snažil jsem se jim naznačit,
že cena už se mi nezdá tak sexy. A občas to i vypadalo, že
bychom se mohli domluvit a budou ochotni mi jako „VIP“
zákazníkovi udělat nějakou rozumnou nabídku, v níž vybalancují
spokojenost a ekonomickou prospěšnost, ale projevila se klasická česká
(v tomto případě bohužel moravská) nenažranost spojená
s pocitem neohroženého utrůnění se na vavřínech spokojenosti
s vlastním úspěchem.
Nabízená sleva ve výši nula nula prd mě příliš nenadchla, a tak
jsem se začal poohlížet po novém hostingu. S údivem jsem zjistil, že
možnosti jsou. Část projektů jsem přesunul do Ameriky (GoDaddy.com), kde to
stojí desetinu toho, co platím u Moravanů (s nepoměrně lepšími
parametry, co se prostoru týče), část patrně v nejbližších
měsících zaparkuju taky jinde, klidně v Tramtárii. A možná
nebudu muset ani tak daleko, nabídky multihostingů za přijatelné ceny
(pochopte, nejsme firma velikosti Makra) se začaly objevovat už i v
Česku. Chápu, že při třinácti tisících klientů to s Onebitem
nijak nezamává, ale už teď mají o jednoho spokojeného klienta
míň.
Listopad 15th, 2011
Předchozí